Od útlého věku jsem byl fascinován divokou přírodou. Její silou, krásou a pomalým, ale jistým rytmem. Ve velkém měřítku je divoká příroda v Čechách otázkou minulosti. Nicméně když opravdu chceme, můžeme její náznaky najít v každé neudržované zahradě, na mezích nebo v méně přístupných lokalitách. Myšlenka na koupi pozemku, kde bych mohl její cesty pozorovat a popřípadě jim dát nějaký hrubý směr mne doprovázela tak dlouho, že když jsem měl příležitost takový pozemek koupit, neváhal jsem. Z na první pohled negativních aspektů, jako například černá skládka, kůrovcem poškozené stromy a rumiště, se v mých očích stala příležitost. Příležitost nejen si splnit sen vlastnictví lesa, ale udělat i něco užitečného, opravdového, co bych měl ve svých rukou. Zkrátka ´udělat něco pro přírodu´ (ač si naivity takového uvažování jsem plně vědom).

Tím hlavním cílem pro mne bylo zasahovat do života lesa co nejméně. Lidský život je ale moc krátký na to, aby stihl transformaci z nepřirozeného a ´mrtvého´ lesa do lesa přirozeného, živého, soběstačného. Musel jsem proto udělat určitá opatření, abych viděl i něco víc než jen rozklad způsobený kůrovcem a hospodářskou správou pozemku, která cílila jen a jen na výnos. Prvním úkolem tak pro mne bylo odstranit suché smrky a modříny, aby vznikl prostor pro takové stromy, kterým se bude na daném místě dařit, a které budou zároveň původní – to aby došlo k co nejmenšímu narušení ekosystému. Mám to štěstí, že se les zmlazuje sám. Roste zde množství mladých jasanů, javorů, bříz a sem tam i nějaký dub, který doputuje z protějšího lesa. To by samo o sobě bezpochyby stačilo. Nechtěl jsem ale ukřivdit místním zvířatům, která by mi mohla vyčíst, že se o ně nezajímám a koukám jen na stromy. Způli pro ně a způli ve jménu diverzity jsem zde na vhodných místech vysázel solitérní divoké jabloně. Když už jsem byl v tom, přidal jsem i mnoho dubů a buků, olší a bříz, vysázených za pomoci mých mnohých přátel a známých, kteří si zaslouží můj vřelý dík. Zvláštní díky tu dlužím také kolegům z projektu Enklávy života, kteří v nouzi přispěchali s dobrou odbornou radou či rýčem v ruce a pomohli, jak bylo třeba.

Velkou výzvou pro mne bylo vypořádání se s černou skládkou. Ta byla stará, zarostlá, částečně pohlcená krajinou a býlím. Vytahat stovky kilogramů léků, rozbitého skla, starých pneumatik a nádob všech možných účelů nebyla příjemná ani rychlá práce. Nota bene když dobrá čtvrtina odpadu je tak moc zarostlá a rozložená, že zkrátka nebylo v mých silách s ní cokoliv udělat. Na tomto místě, stejně jako na rumišti, které se skládkou přímo sousedí, jsem vysázel takové stromy, které si snad se situací poradí lépe než já.

Poslední větší akcí bylo experimentální založení malého mokřadu. Louka v sousedství je pro něj jako dělaná a jsem přesvědčen, že pak-li že se experiment povedl, bude to zpestřením a příspěvkem k diverzitě, k místnímu životu. V současné chvíli je z mé strany téměř hotovo. Nemám konkrétní vizi do budoucna. Bude-li se zde dařit zvířatům a rostlinám, bude-li zde mít příroda otevřenou cestu, své poslání jsem splnil