Příběh jedlého lesa v Tetově začal někdy před 13 lety, kdy se potkal Viktor s Helenou a začali spolu snít o společné budoucnosti. Jedním ze snů bylo mít svůj kus země, o který by mohli s láskou pečovat.

Postupně začal ten sen nabývat jasnějších rozměrů i díky inspiraci, kterou jsme získali při životě na Novém Zélandu. Chtěli jsme vlastní kus země, ani velký ani malý, kde bychom vytvořili svou oázu. Klíčovými slovy pro nás byla obnova krajiny, rozmanitost, důraz na původní druhy a hlavně soběstačnost. Chtěli jsme, aby naše země byla nejen krásná a plná života, ale hlavně, aby se nám a našim dětem stala i zdrojem kvalitního jídla. Když jsme pak objížděli střední Čechy, našli jsme pozemek, který přesně odpovídal našim představám. Od začátku to byla výzva. Jednalo se o 1,2 hektaru intenzivně obdělávaného pole, které se ale paradoxně na pole vůbec nehodí, protože je na něm pouze tvrdá vrstva jílu, která víc připomíná kámen než hlínu. Právě kvůli tomu se muselo pole neustále chemicky přihnojovat, což se projevilo na prakticky nulovém výskytu živočišstva. Pro nás to ale byla příležitost.

Svou činnost při přeměně pole na jedlý les/jedlou zahradu jsme rozdělili do několika dílčích cílů. Jelikož jsme s podobnými projekty dosud neměli praktickou zkušenost, v průběhu naší práce jsme cíle různě upravovali, odebírali nebo přidávali nové. První věc, kterou jsme udělali bylo seznámení se s českou legislativou ohledně způsobu užívání pozemků a výpověď nájemní smlouvy zemědělskému družstvu. Pak jsme půdu nechali ležet ladem, aby si odpočinula a postupně se začala čistit od používaných chemikálií. Sázeli jsme první stromy – čtveřici mandloní a šest ořešáků. První dva roky se pole zazelenalo jednoletým plevelem – lopuchy, kopřivami, černobýlem a ostatním úporným plevelem. Věděli jsme, že se jedná o první a nutnou fázi tzv. přírodní sukcese, tedy obdobím, kdy jsou vyslány právě tyto houževnaté rostliny aby zacelily odhalenou půdu a poskytli první živiny, nicméně pohled na pole zarostlé bodláky nám velkou radost nedělal. Navíc se na pozemek začala stahovat divoká prasata, která nejenže ničila zasázené stromky, ale hlavně rozrývala půdu, která se tak nemohla obnovovat. Celý pozemek jsme tedy museli oplotit a také jsme pořídili sekací traktor s cepákem pro likvidaci plevele ještě před rozkvětem a vysemeněním. Tyto dvě velké investice se vyplatily. Divoká zvěř přestala ničit a plevele brzo začaly nahrazovat vytvalé byliny.

Každý rok jsme také zasázeli množství stromů a keřů a vyseli spoustu bylin. Snažili jsme se brát zřetel na původní české druhy jako bez černý, jeřáb oskeruše nebo trnku obecnou, které tvoří přirozenou bariéru se zahradou u domu. Vloni jsme vysázeli alej z ořešáků královských a také zhruba 60 smrků, jedlí, buků a javorů v rohu pozemku jako přirozenou bariéru u sousedů. K tomu jsme přidali keře muchovníků, moruše, ostružin, angreštů. Dalším cílem bylo osázet obvod pozemku lískou obecnou, halštatskou a tureckou. S tím jsme začali letos na jaře, kdy jsme nejdelší, návětrnou stranu osázeli 250 kusy lísek. Kvůli šílenému suchu jsme ale v létě museli investovat do zavlažovacího systému, protože lísky a ostatní stromy začaly usychat. Z bylin se na pozemku objevila dnes již vzácná mateřídouška, dobromysl nebo třeba heřmánek.

Výzev spojených s přeměnou pole na živý a kvalitní stravu dávající les/zahradu bylo, je a bude ještě určitě dost. Učíme se za pochodu a metodou pokus-omyl.

Naším dalším cílem je průběžně vysazovat další a další stromy a v neposlední řadě vytvořit v nejhlubší části pozemku přírodní koupací jezero s rybami a ještě více díky vodě pozvat a vytvářet co nejlepší podmínky ptactvu a obojživelníkům. Plánujeme i pořízení páru ovcí pro snazší udržování a také obohacování půdy, ale to až v době, kdy nebudou představovat hrozbu pro vysázené stromy a keře.

V současné chvíli jsme stále ještě na začátku naší cesty. Už teď je ale fantastické pozorovat množství motýlů, včel, čmeláků a dalšího hmyzu, kteří se pasou na rozkvetlé dobromysli. Počítat množství ještěrek a užovek, které se usadili v keřích nebo si povídat s lidmi z vesnice, kteří si s vděkem přišli natrhat kytici kopretin a heřmánku. Už teď nás hřeje vědomí, že nás sice spousta práce ještě čeká, ale přesto jsme na správné cestě a naše úsilí má smysl.